14.8.2014
Protože jak se znám, zase na chvíli začnu přidávat
články a moje info se ztratí v nekonečnu...

Ne všechno musí mít nešťastný konec

19. května 2011 v 13:28 | Phyridis |  Povídky
Jedna z mých mála povídek, které nemůžu zveřejnit na webu stmivani.eu. Ráda bych se s vámi podělila...


Probudila jsem se do krásného rána. Protáhla jsem se a roztáhla purpurové závěsy na oknech. Svítilo slunce a osvětlovalo můj temný pokoj.
Zazvonila jsem na zvonek. Téměř okamžitě přiběhla hospodyně, jako by na zazvonění už čekala přede dveřmi. Bez jediného slova mi napustila lázeň, sundala noční košili a já se ponořila do levandulové koupele s bublinkami. Dnes mě čekal turnaj. Tedy mé obdivovatele čekal turnaj o moji ruku. Byly tam nejenom hezcí muži, ale i obří hromotlukové s kopím, které by prorazilo i skálu.
Ovšem já nechci žádného z nich. Mé srdce patří jedině a bezpodmínečně Jeodovi.
---
Ach jak je krásná. Její vlasy jsou jako hedvábí. Její kůže je jako samet. její rty jsou rudé jako růže a její vlasy hnědé jako krásné dřevo těch nejkrásnějších stromů. Je pro mne ale stejně nedosažitelná, jako hvězdy na obloze.
Její jméno zní, jako by jej šeptal sám vítr. Je to Alexandra. Přestože jí všichni říkají Alexandro krásná panno, pro mě je to překrásná Saša. Její oči jsou jako obloha při setmění. Stejně tak modré. Prostě je to ta nejúžasnější bytost v celé zemi. Neznám nikoho, kdo by se mnou nesouhlasil.
Jenže v tom je ten problém. Uchází se o ni toliko chrabrých rytířů, válečníků a básníků, že já, amatérský básník, malíř a syn sedláka, nemám ani tu nejmenší šanci.
A tak mohu jenom snít pod jejím oknem a čekat, až se zase objeví a pošle mi svůj letmý polibek na přivítanou a na rozloučenou.
---
Poděkovala jsem hospodyni, že mi vyčesala vlasy a oblékla šaty. Měly temně fialový, šněrovací živůtek a sukni s rukávy měly světle fialové. Můj krk zdobil ametyst. Fialová barva je nehezčí z celé spektrální škály barev. Střevíce jsem měla v barvě šatů.
Sotva hospodyně zavřela dveře, sundala jsem si závoj zdobící mé vlasy a vyšla jsem po dvou schůdkách a otevřela francouzské okno. Podívala jsem se dolů. Stál tam a opět v ruce držel krásnou kytičku fialek.
Jemně ji vyhodil a já ji za letu chytila. Přivoněla jsem a unešeně jsem se usmála. Byla jsem velmi zamilovaná. Do toho nejúžasnějšího muže.
Až po chvíli jsem si všimla, že na provázku, jímž byla kytička svázána, je přivázáno ještě něco. Byla to rulička pergamenu. Opatrně jsem jej vytáhla a začetla se.

Růže jsou rudé, fialky voní,
tvoje oči jsou krásné a tvůj smích zvoní.
Motýlí křídla vynesou vás nad zemský pás,
tak vězte, že miluji jen vás.

Usmála jsem se a potlačila slzy dojetí, které se mi nahrnuly do očí.
"Děkuji," naznačila jsem ústy. Usmál se, poklonil se a vydal se vlastní cestou. Unešeně jsem fialky vložila do kytice, kterou mi každé ráno obstaral zahradník a vzkaz jsem si schovala do skříňky s poklady.
Vydala jsem se za otcem a za matkou. Chtěla jsem, aby věděli, že miluji jen jeho.
Přišla jsem k matce do ložnice. Byl tam s ní i otec a zrovinka řešili mé zásnuby.
Zaklepala jsem a vešla dovnitř. Udělala jsem poklonu a oslovila je.
"Matko, Otče. Chci vám říci, že mé srdce již patří jednomu chytrému a statečnému muži." řekla jsem a snad jsem čekala pochopení. Toho se mi nedostalo.
,,Jak si to představuješ? To je nepřípustné! Vezmeš si nějakého lorda! Poté dostaneš titul Lady a ne nějakého nevzdělance! Sharon, jdou na mě mdloby!" Rozkřičela se matka a její služebná u ní byla během chvíle.
"Bude paní chtít čaj?" zeptala se matky. Ta se pravou rukou držela za srdce a levou jí naznačila odchod.
"Žádné debaty. Vezmeš si lorda." potvrdil otec. Nasadila jsem vzdorovitý obličej a utekla do svého pokoje.
Tam jsem si vzala skříňku s předměty, které pro mě byly nejcennější a napsala vzkaz pro rodiče.

Chci mít svobodnou volbu. Sbohem.

To říkalo všechno za mě. Počkala jsem a utekla pod okno. Stál tam.
"Jeode," vydechla jsem, téměř zasněně. Nemohla jsem uvěřit tomu, že konečně stojím vedle něj.
"Sašo," řekl nadšeně, pomalu ke mě přistoupil a položil mi ruce na boky. Přitáhnul si mě a vášnivě mě políbil. Moje srdce explodovalo. Jestli jsem ho dřív milovala, tak teď nevím, jak by se moje láska dala nazvat. Chtěla jsem být jenom s ním.
"Pojď se mnou. Utečeme." Jeho slova zněla jako pohádka. Přikývla jsem a vyšla jsem s ním do neznáma.

Na povídku platí Copyright (C)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nicole Nicole | E-mail | Web | 19. května 2011 v 15:35 | Reagovat

Úžasný! A doufám, že mě i s Diane dostanete z toho lochu až budete slavný :) Njn, moje budoucnost někde ze mřížeme až ta skvělá není....:DDD

2 Phyridis Phyridis | E-mail | Web | 19. května 2011 v 22:25 | Reagovat

Neboj, já tu cestu do Holandska pro tebe objetuju :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama