14.8.2014
Protože jak se znám, zase na chvíli začnu přidávat
články a moje info se ztratí v nekonečnu...

Pannamore

27. října 2012 v 4:09 | Phyridis |  Povídky
Předem upozorňujeme, že tato povídka je staršího rázu a jsou v ní spojistosti s TWILIGHT ságou... Děkuji. ;)




Vystoupil jsem ze svého stříbrného Volva. Téměř okamžitě mi padnul pohled na překrásné auto BMW X5. Vždycky jsem si potrpěl na velká auta. Přešel jsem k němu a začal jsem ho zkoumat. Na tachometru až 240 za hodinu! Úžasné řazení, pohodlné sedačky a prostoru jak pro celou rodinu, a já litoval, že se nemůžu podívat na objem kufru, který musel být také velký.
Odtrhnul jsem oči od auta a rozhlédnul se po parkovišti. Bylo neobvykle vylidněné, přesto auty přeplněné. Ale nedivil jsem se. Přestože jen mrholilo, z oblohy se dalo jasně vyčíst, že je to jen ticho před bouří. A to doslova. Smrákalo se čím dál víc. Během deseti minut co jsem tam stál, obloha ztmavla snad o 3 odstíny. Zavrtěl jsem hlavou, pomalu se vydal do školy a těžce odolal pokušení poslat té X5 vzdušný polibek.

Před dveřmi na mě jako tradičně čekala parta holek. Nechápal jsem, jak se na Oxfordu najdou dívky, které by si tohle mohly dovolit. Soustředit se zrovna na mě. Na jediného ženatého muže v celém Oxfordu! Hlavní byla Jessica Neumannová a její gardu tvořily Kimberly Johnsonová a Kelly Howksová. Až neuvěřitelná shoda, tolik mi připomínala Jessicu Stanleyovou ze střední školy ve Forks, kam jsem kdysi chodil.

A v tu chvíli kolem mě prošel oheň! Tedy, to byl alespoň první instinkt. Byla to dívka plnoštíhlé postavy, v zelených šatech, odtažitým veselým a dokonalým obličejem, modrýma očima, zelenými střevíci a fialovým náhrdelníkem. Jenže to nebylo tak podstatné. Podstatné byly její čistě rudé vlasy, které byly vlnité a dávaly dojem skutečného ohně. Plameny, totiž prameny, se vlnily kolem jejich ramen a malé pramínky jí lemovaly bezchybný obličej. Snad každého by napadlo, jestli je to její přirozená barva, nebo se barví. Odvážil jsem se nahlédnout do jejich myšlenek.

Kde domov můj, kde domov můj? Voda hučí, po lučinách. Bory šumí po skalinách… Okamžitě jsem její myšlenky zazdil. Nejenom, žw to bylo doslova omamné, jak krásně její hlas zněl. Ještě mi ta melodie mi byla povědomá, ale jazyk ne. Nerozuměl jsem jedinému slovu, které jsem v její hlavě slyšel. Musela to být cizinka. A na poutku šatů, kde byl fialový opasek, se houpaly klíčky od té překrásné X5! No tě pic!

Po pár minutách do chodby vstoupila ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl. Její hnědé vlasy sahající do pasu jí divoce vlály, její bezchybná pleť a její oblečení, které nikdy nebylo dvakrát stejné, bylo od nejslavnějších návrhářů, které si jen umí člověk či upír představit. Její zlaté oči pátraly po chodbě, a když našly svůj cíl, usmály se a žena ke mně pomalu vyšla.
"Dobrý den, paní Cullenová," pozdravil jsem a pousmál jsem se.

"Dobrý den, pane Cullene," zasmála se a dala mi jeden ze svých nejsladších polibků. "Edwarde, chyběl jsi mi…" řekla a opřela si hlavu o moji hruď.
"Ty mně taky," usmál jsem se a dal jí polibek do vlasů, které byly ještě celé smáčené od venkovního deště.
"Kde je Nessie?" zeptal jsem se.
"Pořád ve Forks. Chodí do školy v rezervaci a stará se o ni…" skousla si ret a nejistě se na mě podívala. Věděla, že jenom Jacobovo jméno ve mně vyvolává vztek. Přikývnul se a snažil se zůstat uvolněný. Jacob mi totiž, jako provokaci, posílal myšlenky, co s Nessie, za dobu co jsem ji neviděl, dělali. A něco opravdu stálo za nezveřejňování. Někdy mi i můj žaludek udělal kotrmelec.

Zavrtěl jsem hlavou a vedl Bellu chodbou na hodinu - hudební výchovu.
Vešli jsme do třídy a jako tradičně jsme si sedli dozadu. A úplně vpředu seděla ta rusovlasá dívka. Ani jsem si nevšiml, že Bella roztáhla svůj štít. Myslíš, že je to její přirozená barva? Musel jsem se začít smát.
"Nevím, Bellinko," odpověděl jsem pobaveně a raději se soustředil na profesora, který přišel do třídy.

"Vážení studenti, než začneme, chtěl bych vám představit žákyni, která k nám přijela až z Havaje. Její cesta byla dlouhá a pár let se zdržovala v malé zemi zvané Česká republika. Umí perfektně jazyky ze všech zemí, kde byla, přesto upřednostňuje svůj rodný. Ale anglicky umí, nebudete mít problém s komunikací," usmál se na rusovlásku a znovu se po třídě rozhlédl. "Jmenuje se Charlotte Pannamore. Tak, dnes si uděláme na počest nové žákyně netradiční hodinu. Budeme zpívat sóla. Takže kdo první?" zeptal se a my s Bellou jsme unisono klesli na židlích o pár čísel níž.
"Co třeba vy, Jessico?" zeptal se. Jessica nadšeně vstala a Kimberly s Kelly začaly tleskat jako splašené.
"Tohle je píseň pro Edwarda," usmála se a mrkla na mě. Znechuceně jsem obrátil oči v sloup a přitáhnul si Bellu k sobě. Žárlivost se ani nesnažila skrýt.
"I promised to love you, every day of forever. This I swear, to you, I love you…" rozeznělo se celou třídou. Musel jsem uznat, že Jessica byla dobrá, co se zpěvu týče.
"To bylo River flows in you v podání slečny Jessicy Neumannové z Rakouska, děkujeme." Nuceně jsme s Bellou zatleskali.
"A nyní vyberu někoho já," řekl učitel a postavil se. Zabodnul jsem pohled do země a Bella se přizpůsobila. To, že jsou upíři krásní, neznamená, že umí i tak dobře zpívat.
"Slečno Pannamore, co vy?" ozvalo se a mě spadl kámen ze srdce (nebo z toho, co to na levé straně hrudníku mám). A nejen to, ještě jsem toužebně zalapal po dechu, abych ji slyšel zpívat. Vážně jako hypnóza.
"Ale pane profesore, já… To není dobrý nápad. Neumím zpívat," začala se Charlotte bránit.
"To posoudíme my. Tak šup, nebo budu nucen vás nechat propadnout," začal jí vyhrožovat a mně klesla brada. On ji opravdu chce slyšet zpívat tak moc, že jí vyhrožuje propadnutím? Charlotte si povzdychla, vstala a rozhlédla se po třídě.
"Tuhle píseň bych chtěla věnovat všem, kteří mají můj zpěv rádi," rozhlédla se po třídě a zavřela oči. Její zpěv tvořila směsice vábivých zvuků. Nebyla to ani slova, spíš broukání, ale bylo tak silné, že jsem vstal, a začal se kývat do rytmu. A nebyl jsem jediný. Všichni muži vstali a dělali to, co já.
Bella na mě mluvila, ale já ji neposlouchal. Existovala jen Charlotte. Když dozpívala, uklonila se. Všichni muži nadšeně tleskali, včetně mě.

Zazvonilo. Bella mě chytila za ruku a táhla mě chodbou pryč.
"Co to mělo znamenat?!" křičela na mě, ale já ji poslouchal jen na půl.
"Bello, miláčku, uklidni se, lidé nás slyší," odpověděl jsem bezstarostně.
"Ať jdou k čertu! Chci vědět, co to s tebou je?!" pokrčil jsem rameny. Bella se zamračila, rozpřáhla se a dala mi facku tak velkou, že bolela i mě, jakožto upíra. Divil jsem se, že mi hlava ještě drží na krku. Poté odkráčela s předstíraným brekem, protože se na nás dívala spousta studentů. Automaticky v lidském gestu jsem si začal protírat tvář, přestože to nebylo nutné. Ale mě to přesto bolelo. Bolelo mě to proto, že to bylo od mojí manželky, se kterou jsem se nikdy nehádal. Vyběhnul jsem za ní.
"Bellinko, omlouvám se!" volal jsem a vyběhl na parkoviště. Byl tam neuvěřitelný liják. Vyběhnul jsem do něj a běžel na místo, kde mělo stát její auto. Byl tam prázdný plac, čekající, až na něj nějaké auto přijede a zakryje ho. Nešťastně jsem klesnul na kolena a začal jsem se litovat. Vtom mi někdo položil ruku na rameno.
"Bello, omlouvám se ti já…" Slova mi ztuhnula na jazyku. "Charlotte, co potřebuješ?" zeptal jsem se.
"Neměl bys tady klečet tak sám. Pojď dovnitř," zašvitořila, chytila moji ruku a táhnula mě dovnitř svojí lidskou silou. Zabrzdil jsem ji.
"Musím najít Bellinku," řekl jsem omluvně, vytrhnul se jí a lidským sprintem jsem běžel pryč. Když jsem byl dostatečně daleko, rozběhl jsem se upíří rychlostí k domu. Před vchodem jsem se srazil s Alicí.
"Moje kalhoty!" vykřikla, když uviděla špinavé nohavice od toho, jak jsem klečel. Ignoroval jsem to a naléhavě se na ni podíval.
"Je uvnitř Bella?" zeptal jsem se, zatímco bědovala nad mými nohavicemi.
"Ne, já myslela, že je ve škole," řekla zbědovaně.
"Není, utekla. Protože…" A celý příběh jsem jí vyprávěl až do konce.
"A to jsi mi musel zničit kalhoty?" zeptala se s vražedným pohledem, ale když uviděla můj zničený obličej, její pohled zjihl.
"Bude v pořádku," řekla a já zavrtěl hlavou.
"Bojím se o ni, už jen proto, že si půjčovala Emmettovo milované auto," zavtipkoval jsem a zavrtěl hlavou. Alice se žalostně zasmála a vzala mě dovnitř do domu.
"Esmé!" zavolala a Esmé téměř okamžitě přiběhla. "Musíme najít Bellu, všechno ti vysvětlím. A ty, Edwarde, se vrať do školy a omluv Bellu, že se jí udělalo špatně. Slibuji, že ji najdeme," slíbila mi Alice a já se neochotně převlékl a vrátil do školy. Ještě jsem se zastavil a otočil se na ni.
"Jaktože nejsi ve škole, Alice? Ráno jsme se potkali na parkovišti," zeptal jsem se zvědavě.
"Měla jsem vizi a musela jsem jet domů, říct to Carlisleovi. Čekám, až dorazí z nemocnice," řekla mi a pošoupla mě ke dveřím. Zavrtěl jsem hlavou a se strachem o svoji ženu jsem se posadil do Alicina modrého Porsche a vyjel do školy. Sledoval jsem napůl cestu a napůl jsem byl u Belly. Kde může být moje maličká?

Přes cestu mi přeběhla srnka. Prudce jsem zabrzdil a sledoval ji. Po chvíli za srnkou proletěla šmouha. Nenechal jsem se pobízet dvakrát, vyběhl jsem za šmouhou plnou rychlostí.
"Bello!" volal jsem, ale nezastavila, jen zrychlila. Po chvíli jsem ji ztratil. Zkroušeně jsem se vrátil k autu a konečně dojel do školy.

"Edwarde, tady jsi!" volal na mě matně povědomý hlas. Zvedl jsem hlavu. Charlotte ke mně mířila. Zavrčel jsem a otočil pohled. Z těch rudých vlasů mi bylo zle.
"Co chceš?" vyštěknul jsem a zamračil se.
"Jen jsem se o tebe bála," řekla ukřivděně.
"Hleď si svého!" zvýšil jsem hlas a olíznul si rty. Nevěděl jsem, jestli mi to udělala naschvál, ale položila si ruku na šíji, čímž si odhalila krk, na kterém pulzovala tepna.
"Já vím, co chceš a můžu ti to dát, na rozdíl od tvé Bellinky," zašeptala zlověstně a sladce se usmála. "Uvidíme se později," zamávala na mě a odešla. Já ztuhnul na místě. Ona to ví! Co je zač?

Na to, kolik let jsem na světě, den utíkal neuvěřitelně pomalu. Po škole jsem vyběhnul do bouřky, co řádila venku, a nestaral se o to, jakou rychlostí jedu. Tachometr měl ručičku na nejvyšší možné rychlosti. Domů jsem přijel, driftem zastavil tak, abych to neprosvištěl skrz dům, a vběhl do garáže. Černý mercedes už stál na místě. Vyběhnul jsem nahoru.
"Carlisle!" zavolal jsem a rozhlédl se po domě. Slyšel jsem, jak nahoře vrznula židle, a už přede mnou stál můj blonďatý otec.
"Co se děje Edwarde?" zeptal se a já mu řekl to, co se stalo ve škole. Od prvního setkání, přes Bellinu facku, až k poslednímu setkání s Charlotte Pannamore. "To je zlé. Pojď se mnou do pracovny, musíme vydedukovat závěr," řekl Carlisle a vyběhnul lidským poklusem po schodech nahoru.
Vyběhnul jsem za ním a posadil se na židli.
"Takže, co víme?" začal Carlisle a přemýšlel, "Víme, že se jmenuje Charlotte Pannamore. Víme, jak vypadá, a víme, že okouzlí muže svým zpěvem. Víme, že ví o upírech a že to může kdykoliv použít proti nám," shrnul to Carlisle a já přikývnul, přesto jsem nervózně bubnoval prsty do stolu. Po té chviličce už tam byly čtyři malé důlky.
"Carlisle, tohle mě teď ale nezajímá! Já chci vědět, kde je Bella!" řekl jsem nakonec a zvednul se.
"Edwarde, klid! Myslím, že se Bella vrátí. Miluje tě a ty miluješ ji. Teď musíme vyřešit to, kdo je Pannamore," řekl Carlisle v klidu. Sevřel jsem ruku v pěst.
"Čarodějnice," zašeptal jsem a posadil se. Carlislův obličej nabral pohled, který už jsem znal.
"Možná, anebo taky ne. Narodila se na Havaji. Na ostrově, kde je voda všude kolem. Svým zpěvem hypnotizuje muže. Ví o upírech, jejich slabostech a nebojí se. Tak mě napadlo, co když nejsme jediné nadpřirozené bytosti na tomto světě? Jak můžeme vědět, že neexistují jiní nadpřirození tvorové, jako jsou čarodějnice, hejkalové a sirény?" Na slovo "sirény" dal důraz a mně to z jeho myšlenek hned došlo.
"Myslíš si, že Charlotte Pannamore je Siréna?" zeptal jsem se pochybovačně s posměšným podtónem.
"Možná. Zkus si rozdělit její přijmení. Pannamore. Panna more. Panna moře. Mořská panna, chápeš?" zeptal se mě a udělal tím za vším velkou tečku. Nevěřil jsem tomu, ale dávalo to smysl, o to víc, že to přišlo od realistického Carlislea. Kdyby to přišlo od Emmetta, začal bych se smát a vsadil se s Jasperem o dvacku, že se upír může zbláznit. Dávalo to až děsivý smysl. Je možné, aby Charlotte Pannamore byla mořská panna?

Bella se vrátila pozdě v noci.
"Edwarde, omlouvám se ti, je mi to moc líto! Já jen, byla jsem vzteklá a žárlila jsem a..." umlčel jsem ji polibkem. Ona se mi neměla za co omlouvat. Já se choval jako naprostý ignorant.
"Já se omlouvám, Bello, nechtěl jsem, aby se tohle stalo," objal jsem ji a usmál jsem se.
"Vynahradíme si to?" zeptal jsem se laškovně a ona se zachichotala.
"Pane Cullene, vy divochu," zasmála se a vyběhla do ložnice. Já vyběhnul se smíchem za ní a slečnu Sirénu jsem vypustil z hlavy, stejně jako celý svět.

Další den jsme se ráno oblékli do školy a vyrazili jsme. Moje myšlenky se toulaly někde v jedné hodině ráno, když jsme s Bellou byli sami. Ta mi teď pokojně ležela na rameni. Dneska jsme jeli Emmettovým jeepem. Cesta pokojně ubíhala, když Emmett prudce zastavil.
"Emme, co se děje?" zeptal jsem se a Bella pouze vzhlédla a narovnala se.
"Podívejte!" řekl, vyskočil oknem auta a běžel někam do lesa. Vyběhnul jsem z auta. Okamžitě jsem to uviděl. Na silnici ležela pneumatika na velké auto. A měla na sobě BMW znak! Vzhlédnul jsem a kousek od ní bylo do stromu zabořené hořící BMW X5. Emmett z něho zrovna vytahoval zraněnou rusovlasou dívku.
"Charlotte?" zeptal jsem se překvapeně a rychle jsem zadržel dech. Měla rozbitou hlavu a z rány se jí řinula lepkavá, temně rudá tekutina. Bella odešla stranou a volala Carlisleovi. Charlotte otevřela oči a podívala se na mě. Poté mi poslala do mysli příběh.

"Charlie! Pojď už domů!" volala nějaká žena na malou rusovlasou holčičku.
"Ještě chvíli, mami! Jen Bakyho nakrmím!" zavolala holčička a prohrábla si své dlouhé rudé vlásky.
"Charlotte! Chceš, aby tě někdo viděl? Co by si pomysleli sousedi? Už takhle jsou potíže s tvými vlasy! Obarvíme je, já to říkám pořád!" křičela žena, nakráčela k malé Charlie, hrubě ji chytila za ruku a táhla ji dovnitř, pryč od malé panenky, která tam zůstala sedět.
V další myšlence byla Charlie plačící, sedící na židli. Za ní její matka, pokoušejíc se jí obarvit její rudé vlasy na černo. Jenže barva se vlasů nedokázala chytit. Vždy se vlasy splynula a červená vypadala živější a silnější než předtím. Po chvíli to matka vzdala a přinesla nůžky.
"Né!" zabrečela Charlie, vyběhla z domku a upalovala pryč. Její matka se ji pokoušela chytit, ale po chvíli to vzdala.
"Jen si jdi! Mám s tebou jen problémy!" zakřičela za ní, plivla na zem a odešla.
Charlie vstupuje do školy "High school Vancouver". Spolužáci se jí posmívají, ona se přesto cítí šťastně. Našla rodinu, u které jsou její odlišnosti předností. Nasedne do svého auta, malé Volkswagenu broučka a jede domů. Před domem stojí auto jejího otce, BMW X5. Ale dům je prázdný. Tedy skoro.
"Alexi?" zavolá jméno svého nového brášky. Žádná odpověď.
"Mami? Tati?" zavolá. Opět žádná odpověď. Přijde do obýváku. Tam leží dvě mrtvoly. Její matka a otec.
"Ne! Alexi!" rozbrečí se Charlie a vyběhne nahoru do jeho pokojíku. A tam ho svírá v náručí nádherný muž. Může mu být tak 19. Svírá ho v náručí, rty přitisklé k jeho krku. A saje mu krev. Charlie vykřikne a začne utíkat. Všechny povídačky jsou pravda. Jeho oči jsou temně rudé a pronásledují ji v mysli, ať jde kamkoliv. Rychle nastoupí do otcova BMW a vyjede. Neví kam, hlavně daleko.
Charlie nastupuje do Oxfordu. Okamžitě si všimne krásného páru a okamžitě jí dojde, že jsou to upíři. Ale mají zlaté oči. Něco je jinak. A pak ucítí pohled toho s rozcuchanými vlasy. Jeho oči jsou pronikavé, jako by se jí díval hloub a hloub, až do hlavy. Že by četl myšlenky? Začne si zpívat tedy Českou hymnu v původním jazyce. Na jeho tváři kmitne překvapený výraz. A všechno je jí jasné. Zlatoocí upíři umí číst myšlenky.
Míří do školy, v autě má ukrytý kůl. Chce je zabít, než oni zabijí někoho. Chce mít všechno perfektní, a tak si vše ještě jednou překontroluje. Pomsta za rodinu! Zvedne pohled a před autem vyběhne srnka. Zděšeně zběsile zatočí volantem. Auto se strhne na stranu. Následuje smyk. Těžko se jí drží volant, ale musí ho udržet, chce-li přežít. Ale pak se tam objeví strom. Náraz a oheň…

Myšlenkový pochod skončil. "Není to siréna…" zašeptal jsem a skousnul si ret. Přišel jsem k ní, a aniž bych dýchal, jsem se zeptal:
"Co jsi zač?" Čekal jsem na odpověď dlouho. Nakonec se mi do myšlenek ukázala její nová rodina.
Alex, malý bráška. Neiry, maminka. Edwin, tatínek. Rodina. Byli jiní. Stále se snažili pátrat po nadpřirozených bytostech. Věřili, že existují, ale hlavní zaměření měli na Mořské panny. Proto jsem se na jejich počest nechala přejmenovat na Pannamore. Je to kombinace slov Panna a Moře. Oni věřili, že jsem já potomek mořských pann. Rudé neobarvitelné vlasy, překrásný zpěvný hlas, který hypnotizuje muže. Nikdy na to nepřišli. Ani já nevím, jestli mají pravdu nebo ne. Třeba mořské panny skutečně existují…
Myslela si a i v myšlenkách zněl její hlas chraplavě.
"My-myslím, že to, že je za-zabil upír pro ně by-bylo štěstí…" zachraplala nahlas. "Věřili, že na-nadpřirozeno existuje a t-tohle byl d-důkaz," usmála se a zavřela oči.
"Ale mořské panny neexistují," vyhrknul jsem, ale na se pouze usmála.
"A jak to víš?"

---

Než Carlisle přijel, Charlottino srdce už nebilo. Nad jejími slovy jsem přemýšlel ještě hodně dlouho. A nakonec jsem došel k názoru, že jedno, leč staré přísloví, je naprosto pravdivé.

Jediná jistota v životě je to, že všechno je nejisté.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama